Řízením poťouchlé náhody jsem byla vržena do prostředí Právnické fakulty UK. Netvrdím, že jsem o sobě nerozhodovala sama[1], jenže nakolik kvalifikovaně se můžete rozmyslet ve stínu[2] relativního mládí 18 let, když máte v rukách leda pár dopisů s klíčovým slovem „přijímám“?
Zkrátka a dobře jsem se ocitla v Bazénu[3], do kterého vplouvají každoročně stovky malých čudel, aby společně[4] nesly na bedrech odpovědnost za zobecňující představu o „typickém studentu práv“[5].
Tahle chiméra jako každá jiná z rodu generalizaceae[6] ničí individualitu spousty křehkých (a ztracených) existencí. Každá z nich je křehká jinak, mnohé tak, že byste to pouhým okem nezpozorovali.
K věci. Populární a značně rozšířená představa vypadá následovně: frackovitý mazánek s lehce nadprůměrnou schopností komentovat dění ve veřejném prostoru a bez kouska pokory ve svojí mladé (ergo nezkušené a trpkostí bytí nezkřísnuté) duši / úpravně vyhlížející slečna zvyklá zpravidla v diskusích rozehraných samčím typem jen sekundovat, a to buď seriózně, či s trochu přehrávanou naivitou.
Oba dobře nebo aspoň zajímavě oblečení (na rozdíl od „typických“ posluchačů přírodních věd či filosofie). Dlouho jsem se bránila, ale musím uznat, že vzhled o jedinci skutečně značnou měrou vypovídá – styl vágus je součástí postoje zrovna jako kapuce s falešnou kožešinou.
Kdyby někoho zajímal můj názor, řekla bych mu, že se mi příčí být ve škatulce. Bylo by to zároveň vyjádření vlastního narcismu – touha dát poznat vlastní jedinečnost je jeho nejčistší podobou. A tak dál poslušně a v zájmu iluze pořádku, jak jsem ji implicitně definovala v různých částech tohoto textu, nesu svou část odpovědnosti za hrubě zobecňující představu o studentu práv. Spolu s hipíky, alternativci a pseudointelektuály, co jich tu jenom je.
Přijímám svoji roli. Jsem jednou z těch čudel a nikdo z vás mi nikdy neporozumí. Ani já vám[7]. To je v pořádku[8].
Abych se svojí filipikou/pamfletem (?) nepostavila po bok všech odsuzovaných generalizátorů[9], dodávám nakonec smířlivě, že je to jen můj nejapný vtip pramenící z dosud ne zcela utříděných dojmů. Neomlouvám se za to, že jsem mladá (ergo nezkušená, i když možná trochu zkřísnutá), jen upřesňuji.
[1] Jak moc je ale jakékoli rozhodování samostatné, když takřka nikdy nemáme k dispozici všechny relevantní informace, či je přinejlepším nedokážeme odlišit od podružností? U téhle iluzorní samostatnosti jde – jako u každé jiné – jenom o obřadné vyslovení ortelu, přičemž rozhoduje smysluprostě zamotané klubko vnějších okolností.
[2] Neb nelze v tomto kontextu hovořit o světle.
[3] Jedná se o místní název, proto velké „b“.
[4] (a nerozdílně)
[5] Tfuj. Dštila bych síru, když slyším něco takového.
[6] Jde o novotvar. Zoologům se omlouvám za zneužití jistého principu jejich názvosloví.
[7] A ani si to nikdy nemůžeme říct, protože: Slova jsou původcem nedorozumění! Vyjádření postpubertální (v mém případě) postmoderní skepse.
[8] Jakožto vyjádření smíření s nepořádkem lze slovo pořádek použít a zároveň nelhat. Nejde o lež, nýbrž o zcela odlišný význam.
[9] Všimněte si velkého paradoxu všech generalizací – nelze je odsoudit, protože jakým jiným prostředkem byste to chtěli udělat než další generalizací? Kdykoli mluvíme šířeji než konkrétně, jsme v pasti. Takže i teď.