Ještě před půl stoletím se o Islandu mluvilo – pokud vůbec – jako o konci světa. A to nikoli v dobrém. Valnou většinu dvacátého století tam nikdo nechtěl. Ovce, gejzíry, nestálý počasí a rybolov. Stačí si přečíst. Proč se tam hrnout, že?
Jo, užil si trochu slávy, třeba když se na něm v sedmdesátých letech jako na neutrální půdě konal šachový zápas mezi reprezentanty USA a Sovětského svazu, který nakonec, po mnohých peripetiích a nestandardních požadavcích, jež měly za cíl snad i znejistění soupeře, vyhrál Bobby Fischer, génius a blázen v jedné osobě. Státy mu sice za potvrzení svého intelektuálního vedení v šachovém poli byly chvíli vděčny, nicméně časem se spolu pro pár jeho excesů (více o tom zde) nerozešli zrovna v dobrém a chudák starej Bobby neměl kam jít. Islandští politici se nad ním ustrnuli a za to, že se díky Bobbymu kdysi v sedmdesátkách pár dní psalo o Islandu v novinách na celým světě, mu udělili islandské občanství.
Je-li dneska Island zván koncem světa, je to pro něj skvělá reklama. Všímám si, že je v posledních letech hrozně módní záležitostí objevovat „the great nothingness“, která tvoří většinu ostrovního povrchu – nesmírnou krajinu, v níž kromě lávových šutrů a zářivě zeleného mechu není nic, kam oko dohlédne. Je docela ohromující, uznávám. Intenzivní pocit prostoru a čerstvý vzduch, který jen místy páchne po síře. I mně se to moc líbilo. Na druhou stranu je současná vlna zájmu o Island taky výsledkem propracované reklamní kampaně. Islanďani jsou dneska schopni prodávat i čedičové šutry, kterých mají všude plno. Seberou jeden takový ze země, zarámují, napíšou k němu něco ve stylu „unikátní kus islandské přírody“ a přidají cenovku.
Po krachu v roce 2008 se Islanďani přeorientovali z poskytování senzačních půjček na nabízení legendárních zážitků v krajině, kterou sami opředli mnoha mýty. Tak například jsou v ní elfové – ne, nepřipomínají Legolase, jsou spíš menší a vyvrátit jejich existenci je nemožné, protože jsou neviditelní. Vzdor této překážce se komusi z University of Iceland podařilo zjistit, že polovina z nich je homosexuální. Fakt. A to není jediný případ, kdy brali Islanďani svoje skřítky vážně. Slyšela jsem, že když se stavěl silniční tunel někde na Ring road – silnici, která vede kolem celého ostrova – měli místní strach, že se zde žijící elfové naštvou. Už si nepamatuju, jak to dopadlo, ale klidně bych věřila, že se kvůli skřítkům stavba musela realizovat v upravené podobě. A vlastně proč ne?
Hustota umělců
Proč jsem tam jela já? V prvé řadě studovat. University of Iceland nedávno oslavila stovku a je stále mladá a ctižádostivá. Doufala jsem, že mě trochu nakazí. A pak taky proto, že miluju islandskou hudbu – na tak málo lidí tolik skvělých umělců! Musí to být zvláštní místo. Desetiminutové skladby Sigur Rós jsou jako od nikoho jinýho. Pohlcující a krásné. Většina zpěváků by se styděla zpívat falzetem jako Jónsi. Možná by měli strach, že je budou považovat za gaye. Jenže Jónsi gay je, tak mu to může být fuk.
Ten „mýtus“ o islandských umělcích se nám od začátku snažil vyhnat z hlavy Oli, učitel na jazykovém kurzu.* Mimochodem, Viking jak vyšitej. Statnej, vousatej chlap ve vlněným svetru, se sametovým hlasem… Viděl nám všem na očích, jak chceme potkat v baru Björk a jak věříme, že když se nadýcháme islandskýho vzduchu, budem taky umělci. Dost se snažil vyvracet kvůli nám různé nadšení-plné fráze ze zahraničního tisku, jako třeba tuhle z německejch novin: „Každý den na Islandu je velkým dobrodružstvím.“ Vypořádal se s tím lehce: „It´s a bullshit!“ Dále zhruba: „Jak může být každej den dobrodružstvím? Co je to za nesmysl? Dost dní na Islandu je nuda. A povím vám ještě něco k těm islandskejm umělcům. Moje matka žije na farmě a jakživ nenapsala jedinou báseň. A nemá s tím žádnej problém. Tak to prostě je.“ Trochu mě ovlivnil, jeho skeptickej pohled se mi zamlouval. Vcelku jsem přijala, že ani na Islandu, ani nikde jinde nemůže být každý den nekonečně vzrušující. Ale s těma umělcema mu úplně nevěřím. Že i na Islandu žije pár lidí bez osobní múzy, přijímám. Ale že můj playlist tvořili z podstatné části islandští muzikanti už předtím, než mě vůbec napadlo Island objevit, není jen tak. Na tři sta dvacet tisíc lidí tolik skvělejch kapel, specifickej zvuk a světovej úspěch – řekla bych, že výskyt umělců je tam rozhodně hustější než v ostatních státech.
Život ve velkoměstě
Reykjavík je pro život prima město. Má výhody velkýho města a zároveň atmosféru větší vesnice. Za mínus se obvykle považuje počasí – fenomén horizontálního deště je všeobecně znám. Buď jsem měla hrozný štěstí, nebo je to taky trochu nafouknutý. Občas sprchlo, pravda, ale slunečnejch dní jsem na Islandu zažila podstatně víc než od ledna doteď zpátky ve vlasti. Že od moře fouká, není nic divnýho, děje se to i v jinejch zemích. A fouká tam voňavej, slanej vzduch – je to zdravý. Takže kde že jsou nevýhody islandskýho počasí?
Bez čeho na Islandu nemůže existovat skoro ani ta nejzapadlejší polozapomenutá díra, je veřejný bazén. Byl to můj nejplavečtější půlrok. Vstupné na bazén je totiž jediná opravdu levná věc na Islandu. A největší plus – voda je tam opravdu teplá! Bazény jsou často venkovní, otevřené celoročně, a voda v nich příjemně hřeje. Ne jako u nás, kde po hodině jakkoli svižného plavání člověku začínají modrat a fialovět údy. Ke každé plovárně navíc patří i hot poty – malé bazénky s vodou o různé teplotě. Na třiceti šesti stupních se začíná (nikoli končí jako tady) a pokračuje se až k sotva snesitelným čtyřiačtyřiceti. Je fakt, že za to příjemné teplo může nejspíš laciná geotermální energie. Tedy dobrá, Česká republiko, chápu, že teplé bazény jsou pro Tebe moc drahej špás, a odpouštím Ti (i když nerada).
Pokud jde o koupání, je Reykjavík městem extrémů. Plavat kousek od Arktidy v oceánu není vůbec divný. Na městské pláži je hot pot s vodou ohřátou na čtyřicet a kdo si dá pár temp ve fjordu s vodou o teplotě od deseti až pod nulu podle ročního období, může následně rozmrzat právě tam. Je to velice příjemné a jsem přesvědčená, že je to i zdravé. Machři vydrží mnoho minut, turisti několik vteřin. Tohle mi chybí! Pěstuji teď otužilectví i v Čechách, ale bez hot potu to není takové.
Další vynikající věcí v Reykjavíku jsou jeho kavárny. Vypadají jako vkusně zařízené obýváky, jsou světlé a přívětivé. A vůbec nejlepší fúzí na světě je spojení kaváren a knihkupectví – vyjde z toho bókakaffi. Ukázkovou bókakaffi má třeba slavné islandské knihkupectví Eymundsson, pojmenované po svém zakladateli, starosvětském fešákovi s bílým plnovousem, co ho znám z portrétů nad krbovou římsou eymundssonovské kavárny. Pořád hledám podobné místo u nás, zatím bez úspěchu. Přitom je to skvělý tah – chodila jsem si tam číst za cenu kávy a většinu svých oblíbených knih jsem si nakonec stejně koupila.
Nejlepší volby Jónsiho Punka
Bez zajímavosti není ani způsob, jakým se Islanďani starají o svoje věci veřejné. Za ucházející příklad lze považovat referendum o budoucí ústavě, které proběhlo na podzim. Výsledek hlasování zavazuje Parlament při rozhodování o její konečné podobě (více třeba zde).
Mnohem zábavnějším příkladem je výsledek voleb do městského zastupitelstva v Reykjavíku. Stalo se to před pár lety. Všichni byli řádně nakrknutí na tehdejší reprezentaci a několik místních umělců pro odlehčení založilo vzdorostranu s řízným programem. Aby bylo jasné, co se patří si o ní myslet, pojmenovali ji Nejlepší strana – the Best Party (rozhodně doporučuji předvolební klip). Její sliby byly záměrně absurdní a její kampaň strhující! Občané na tuhle recesi slyšeli a na radnici teď úřaduje starosta Jónsi Punk, občanským jménem Jón Gnarr, bývalý muzikant a komediální umělec. Právě píše o celé věci knihu a chystá se do parlamentních voleb. Fandí mu víc lidí, než kolik jich na Islandu žije.
Kulturní stereotypy a jiná specifika
Island je dost daleko na to, aby byli jeho návštěvníci odjinud překvapeni různými kulturními odlištnostmi a nejen jimi, o dost zdejších specifik se stará příroda. Navíc byl dlouhou dobu slušně izolován Atlantikem z obou stran. Dnešní doba sice rozdíly stírá, ale na některé z nich jsou Islanďani pyšní a hýčkají si je. Ukážu vám nakonec pár oblíbených stereotypů a jinakostí, kterých jsou si místní dobře vědomi:
– Je normální, že má každý člen rodiny jiné příjmení. Druhá jména totiž vznikají takhle: K otcově jménu si hoch přidá -son a dcera – dóttir. Výsledkem je třeba Jón Ólafsson (Jón, syn Ólafův) nebo Harpa Ólafsdóttir (Harpa, dcera Ólafova). Ženy si příjmení manžela neberou, celý život zůstávají dcerami svých otců.
– Mluví se nejen při výdechu, ale i s nádechem. Tohle je skvělý zvyk, moc jsem si ho oblíbila. Šetří čas a působí legračně. Zkuste si rychle říct „Oh my God!“ a přitom se nadechovat. Charakteristická součást islandské konverzace.
– Když je vám v místnosti horko, otvíráte okno, místo abyste ztlumili topení. Teplo je tak levné, že je to nejběžnější řešení.
– Voda v Reykjavíku lehce zapáchá, připomíná to zkažená vajíčka a může za to vyšší obsah něčeho. Do dvou dní s tím nebudete mít problém.
– Kapesníky skuteční Islanďané nepotřebují. Mírná rýma je všudypřítomná a stejně tak poměrně hlasité popotahování. Občas je trochu nechutné sedět na přednášce obklopen/a Islanďany.
– Ovce se jí celé, včetně hlav. Hlavy včetně očí.
– Shnilý žralok je chuťovka. (To už dneska neplatí ani pro všechny místní, shnilý žralok je totiž na pozvracení a oni to vědí taky. Ale je to velké lákadlo. Všichni drsnější turisté ho zkusí. Tak tedy: Dá se v krajním případě, dlouhodobě bych na něm přežívat nechtěla.)
– Místní jsou na svoji zemi hrdí. Může se vám stát, že vás pozvou na pivo a budou se ptát „Tak jak se ti líbí na Islandu?“ Nadšené odpovědi je utvrzují v přesvědčení, že je jejich země skvělá. Taky se mi to stalo a bylo to moc milé.
– Po delším pobytu na Islandu, si začnete myslet, že jakákoli rostlina nad 15 centimetrů je strom a že tři takové dohromady tvoří les. (Na Islandu dřív stromy byly, ale dávní Vikingové z nich postavili domy a lodě. Nové nevysázeli. Na tom makají až poslední generace.)
Pravda je, že mám Island ráda jako všichni, kdo tam byli. Co jsem zpátky, nosím vlněný svetry (i když koušou) a příležitostně propadám stesku po životě v Reykjavíku. Jen se mi zdá, že se Island někdy moc prodává – obchodní značka Wonderland. Jsou tam agentury na všechny možný zážitky, přitom nejlepší je půjčit si auto a zážitek si zrežírovat po svým. Nebo se seznámit s lokálama a nechat se někam svézt.
*„Sæl, ég heiti Lucie. Hvađ er þetta?“ To umím. A snažím se i o dyšné „h“, které Islanďani vyslovují i ve slovech, kde vůbec není.